Ženství. Kolik má podob? A co to vlastně je?

Ženství. Kolik má podob? A co to vlastně je?

Jemnost?
Zranitelnost?
Sexy energie?
Autenticita?
Schopnost plakat, cítit, být…?
Flow? Pasivita? Přijetí?
Kdo ví.

Tohle téma se mi v posledních dnech znovu dost intenzivně zjevovalo. Během dvou dnů mi v různých situacích, od různých žen, zaznělo: "Dano, z tebe vyzařuje tak krásná ženská energie." Stále jsem z této věty nesvá, protože to tak nebývalo. Asi je to tím, že už několik let sedím v ženských kruzích.

Možná je to taky tím, že kultivuji víc a víc svou skutečnou podstatu, svoje Já. Takže dřív nebo později se to začne propisovat i navenek.

Čím víc o ženství přemýšlím, tím víc cítím, že to není žádný seznam vlastností, které máme splnit. A už vůbec ne něco, co lze vytvořit tlakem. Protože všechno, co začíná slovy "musím" nebo "měla bych"… všechno, co nás žene přes sebe… všechno, co nás odpojuje od těla… to není ženství. To je jen další nános, který překrývá to, co je pod tím.

A co tam je?
Pod traumátky, vrstvami, očekáváními a příběhy, které nejsou naše? Tam je naše podstata. A ta má u každé ženy úplně jinou barvu, vůni, rytmus.

Když se dostáváme hloub a hloub, začínáme rozeznávat, kdy jednáme v mužské energii — rychleji, tvrději, víc hlavou, než je nám vlastní. A zároveň cítíme, jaké to je, když jednáme ze sebe — z těla, ze srdce. A většina nás žen žije roky hlavně v mužské energii — protože život, protože okolnosti, protože to prostě nejde jinak.

A je to v pořádku! Je to adaptace. Ochrana. Síla.

Ale když to přijmeme… když obejmeme i tuhle část… můžeme se konečně dostat ještě o kus dál.
A tam, v té jemnosti, která není slabostí, ale zdrojem, tam najdeme sílu, která se nehledá — ona se sama projeví. A ta jemnost začne prosakovat ven.

A my začneme "ženství" vyzařovat přirozeně. Bez snahy. Bez tlaku. Bez kontroly. Jen tím, že jsme.

A co je pro mě ženství?
Je to návrat domů.
Do těla, do toho tichého místa, kde už nic nemusím dokazovat.
Je to jemnost, která není slabá — je pevná, protože stojí na pravdě.
Je to hravost a střeštěnost, která mi dovolí nebrat sebe ani život tak vážně.
Je to dravost, která ví, kdy má vstoupit do ohně — a kdy zůstat stát pevně ve svém středu.
Je to radost ze života, která má nekonečně mnoho podob… stejně jako my.
Je to zranitelnost, která otevírá prostor pro blízkost.
Je to schopnost zpomalit a slyšet sama sebe i v hluku světa.
Je to autenticita, která už nehledá potvrzení zvenčí.
Je to odvaha ukázat se tak, jak jsem — ne tak, jak bych "měla být".
Je to napojení na cykly, na přírodu, na život, který teče skrze mě.
A je to i síla držet prostor pro jiné ženy… a při tom neztrácet sama sebe.
Je to pokora přijímat věci tak, jak přicházejí — i ty, které bolí.
Pokora slyšet zpětnou vazbu, i když se ve mně všechno stáhne. A jako hypersenzitivní člověk to mám sakra těžké. Někdy si dokážu dát ještě zpětnou vazbu na vlastní zpětnou vazbu.
Ale i to je součást cesty. Přijmout — ne nutně souhlasit.
A jsou to hranice. Ne ty tvrdé, vystavěné z obrany… ale ty měkké, pravdivé, které jsou v souladu se mnou.
A je to taky zdravá nasranost!

Tohle všechno — to jsou nitky, ze kterých si utkávám postupně své ženství.