Rozmohl se nám tu takový nešvar…

Rozmohl se nám tu takový nešvar…
Všechno, co se nám děje, označujeme jako "životní zkušenost".
Jako univerzální odpověď na:
naše chování
chování druhých
bolestivé situace
cokoliv, co se v životě prostě děje

Ale…
Opravdu je tohle všechno jen zkušenost?
A hlavně – musíme to tak brát vždycky?

Řekli byste ženě, která prošla týráním:
"Byla to tvoje životní zkušenost."
Možná jednou – až to tak sama začne brát a pojmenuje.
Ale rozhodně ne dřív.
A rozhodně ne jako odpověď na její bolest.

Není to snadné říct, ale někdy zažíváme věci, které si nezaslouží nálepku "růst".
Někdy si prostě zaslouží omluvu, přijetí a pochopení našich pocitů.

A tady přichází další iluze:
"Omluvu chce jen tvoje ego."
Možná ano.
A možná taky ne!

Protože co když to není o egu…
Ale o obyčejné lidskosti?
O upřímnosti?
O tom, že bychom mohli (nebo měli) uznat dopad, který jsme na někoho měli.

Jenže – je tu ještě jedna důležitá věc.
Nemůžeme lpět na tom, že omluva vždycky přijde.
Možná ten druhý člověk není ochotný převzít odpovědnost.
Možná to zkrátka neumí.
A možná v tuhle chvíli ani nemá kapacitu cítit dopad svého jednání.

A i to je realita, se kterou se někdy musíme naučit být.

Já sama čím dál víc cítím, že ego a láska nejsou dva tábory.
Jsou to dvě části jednoho celku.
A někdy – v jediné vteřině – mluví obě. Zároveň. A je to v pořádku.

Je důležité vědět, odkud mluvím.
Z jakého místa. Z jakého záměru.
Z bolesti? Z očekávání? Z pravdy? Z lásky?
Protože právě to určuje, jak moc druhého oslovím – nebo zraním.
A jak hluboko přitom zůstávám ve spojení sama se sebou.

Tak prosím:
Nezříkejme se ega.
Nezapomínejme na potřebu omluvy, přijetí a pochopení.
Nezapomínejme se milovat.
A hlavně – nepřestávejme říkat, co potřebujeme, i když víme, že to možná nebude naplněno.

Protože někdy ta životní zkušenost může zní takto:
"Sorry, ale tohle prostě neberu. Odcházím."

Mluvme o tom. Opravdově. A víc nahlas.