Jaká je Tvoje trauma věta?

A jaká je tvoje trauma věta?

Moje zněla:
"Tak jsi normální?!"

Byla a je to dost debilní otázka.
Spíš způsob, jak mi říct, že jsem moc, že něco dělám špatně, že bych se měla srovnat.

V dětství, i při dospívání, jsem ji slyšela dost často. A dlouho jsem si myslela, že problém jsem já.
No ! Já ten problém určitě nebyla.

Dneska ji slýchávám sem tam. No a když ji slyším:
Třeba nereaguju vůbec.
Někdy se tomu zasměju.
Někdy odpovím: A co je vlastně normální?
Nebo: Být normální je nuda… takže ne, nejsem.

Je vlastně jedno, co odpovím, podstatný je, že už mě to nesejme, jako když jsem byla malá. Někdy mě to sice ještě nas*re, ale za chvíli o tom už nevím.

A co Ty? Jaká je tvoje trauma věta?